Ivo Miksa, jeden ze tří vlastníků společnosti GUARANT International, nastoupil do společnosti krátce po jejím vzniku v roce 1992. Studoval na stavební fakultě ČVUT a ve společnosti zastřešuje mimo jiné obchod a IT aktivity. Organizoval kongresy pro IBM, zasedání Mezinárodního měnového fondu, pracoval v týmu, který si poradil s pořádáním kongresu po velkých povodních. Každý, kdo si přečte následující řádky, rychle pochopí, že velkých výzev se rozhodně nebojí. Spolu s ostatními majiteli se ve složité situaci posledních dvou let nevzdali a podařilo se jim provést společnost GUARANT pandemií bez ztráty kytičky. Jak sám přiznává, v minulosti zažil situace, kdy měl pocit, že mu šediví vlasy. Zásadní rozhodnutí se mu však nakonec vždy vyplatila. 

Kdy jsi se poprvé doslechl o GUARANTu?

O GUARANTu jsem se doslechl díky známým, kteří byli zaměstnaní v Čedoku. Ti se rozhodli, že chtějí nabízet lepší služby pod separátní značkou a hledali spolupracovníky. V té době jsem byl ještě studentem stavební fakulty ČVUT a na koleji jsem našel vzkaz od Luďka Vocílky, který potřeboval přeložit jednu nabídku. Nastoupil jsem do GUARANTu ve chvíli, kdy už začínal mít klienty. Byla to doba velkých možností díky korporátní klientele, která požadovala organizaci kongresů a firemních akcí. Čtrnáct dnů před mým nástupem do firmy se otevíraly kanceláře kousek od našeho současného sídla na Českomoravské ulici 21 v Praze. 

Co bylo tedy tvým prvním úkolem v nových kancelářích?

Nejprve jsem pomáhal vybavovat kanceláře IT technikou, pamatuji si na naše diskuze s Luďkem o první barevné tiskárně. Diskutovali jsme se o tom, že by bylo dobré posílat klientům místo ošklivých černobílých nabídek barevné. V té době tvořilo GUARANT pět nebo šest nadšenců, kteří se do všeho pouštěli se zápalem, i když se některé věci museli učit za pochodu. Firmu v těch počátečních letech nejvíce charakterizovala schopnost překlenout příkop, který se tenkrát nacházel mezi českou úrovní služeb a českými dodavatelskými zvyklostmi na straně jedné, a našimi klienty očekávaném západním standardu kvality na straně druhé. To se nám dařilo úspěšně zvládat, a proto jsme mohli růst. 

Kdy nastal první zlom, kdy to nabralo obrátky?

Osobně jsem to pocítil již někdy v roce 1992. Na podzim jsem organizoval svou první akci pro 110 matematiků v hotelu Forum. Zároveň s tím probíhala moje jedna hodně velká akce pro Cap Gemini Sogeti v hotelu Hilton, kde jsem řídil dopravu pro 800 lidí, celkem šlo o 16 autobusů. Byl to opravdu velký kongres, na kterém se podílely také francouzské hostesky oblečené do krásných červených kostýmů. Přezdívali jsme jim Červené karkulky. V té době jsem si říkal, že dělám něco, co mě baví, co má nějakým způsobem vliv na spoustu lidí, něco, co klienti ocení. Tam jsem si řekl, že mi ta firma za to stojí. V té době jsem ještě nebyl partnerem. 

Z profesního hlediska tento zlom nastal v druhé polovině 90. let. Tehdy jsme se rozhodli, že se budeme specializovat na konference a řekli jsme si, že budeme podporovat kandidatury našich klientů. Bylo to svým způsobem odvážné rozhodnutí, protože znamenalo velké investice. Rozhodnutí investovat do kandidatury, aby někdo získal kongres do České republiky, znamená jednak hodně práce, dále to vyžaduje investice, a také úplně jiný způsob jednání. V té době jsme se začali odlišovat. Tehdy jsme se stali konferenčním specialistou, který je o jedno kolo před ostatními. V roce 1996 jsme založili volné sdružení, které se nazývalo Destinace Praha 2000. Společně s námi v něm bylo ČSA, hotel Corinthia a KCP. Vytvořili jsme propagační materiály, letáky, jezdili jsme spolu na výstavy. Například ČAKT (Česká asociace kongresové turistiky) se zakládala až o rok později, v roce 1997. V té době se to zlomilo a získali jsme náskok, který se potom zúročil v letech 2000 až 2004, kdy jsme se stali naprostým hegemonem na trhu. 

Měl jsi někdy obavu, strach, že jste si vzali příliš velkou akci nebo příliš velkou investici? Pamatuješ si nějaký moment, kdy ti trochu zatrnulo? 

Šedivěli jsme víckrát, protože jsme v podstatě odpovědní za všechno, i za počasí. Mezi náročné akce patřilo určitě zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Byla to akce pro 17,5 tisíce lidí, která byla zároveň výjimečná tím, že jsme ji vlastně nedělali. V podstatě jsme tuto akci řídili a učili jsme lidi ze státní správy, jak ji mají dělat. Obyčejně strávíme 20 % času tím, že klientovi vysvětlíme, co pro něj budeme dělat, a 80 % času pak věnujeme tomu, že to uděláme. V tomto případě jsme strávili 80 % času vysvětlováním, proč je potřeba všechny kroky udělat, jak je potřeba je udělat, kdo je může udělat a tak podobně. 

Obtížná situace nastala po velkých povodních v Praze. Tenkrát jsme měsíc před dermatovenerologickým kongresem pro 3 500 lidí zjistili, že nemáme některé hotely ani metro. Zajišťovali jsme náhradní dopravu, náhradní ubytování atd. 

Máš nějakou veselou historku? 

Docela rád vzpomínám na několik náročných akcí, například pro firmu Schering Plough, nebo pro společnost IBM. Klienti měli náročné požadavky, například zajištění vydání New York Times. Noviny tehdy sice v Evropě k dispozici byly, ale dva dny staré, takže jsme měli domluveno, že nám z New Yorku posílali nejdůležitější stránky faxem. To bylo ještě v době, kdy neexistoval internet. Nebo jsme měli pro dopravu účastníků flotilu pětatřiceti Mercedesů a jednoho Forda, protože účastníkem byl člen správní rady Fordu, a toho jsme prostě do Mercedesu posadit nesměli. 

Při cestě na Konopiště jsme pro jednoho klienta zajišťovali kočáry pro asi 40 lidí. Kočár s panem generálním ředitelem v lese špatně odbočil a vydal se místo na Konopiště do Benešova Nakonec to ale dobře dopadlo. Kočár s panem generálním posléze projížděl špalírem a všichni mávali a tleskali radostí, že se našel. 

Na začátku GUARANTu nebyl internet, teď je opačná doba, navíc umocněná pandemií. Jak vnímáš minulost a přítomnost vzhledem k virtuálním možnostem?

Když jsem do firmy nastupoval, zapisovali se účastníci akcí do velkých knih tužkou, aby se dali případně vygumovat. Já už jsem psal na počítači. S klienty jsme komunikovali dopisy a později e-mailem, zpočátku jsme používali vytáčený internet. První registraci přes internet jsme uskutečnili v roce 1994. Doba se změnila v tom, že je všechno je rychlejší a k dispozici. Vše se zjednodušuje, což přináší efekt bezprostředního stresu. Vlastně už ve škole nám říkali, že patříme do generace, která se bude muset učit celý život. Mě poznávání nových věcí baví. Každý den je příležitost se něco nového naučit, takže je současná doba výzvou, abychom měli stále otevřené oči a zůstali pořád ve střehu. 

Jak zpětně vnímáš způsob, kterým GUARANT zpracoval pandemii?

Dá se říct, že pandemie nějakým způsobem nasvítila pozitivní vlastnosti a odolnost lidí. Přestože ještě nemůžeme úplně fungovat, tak to nevzdáváme, nebalíme to. Už jsme vydrželi i to, co bychom na začátku rozhodně nepovažovali za možné a zvládnutelné. Jako průmysl jsme společně dokázali prosadit věc, která by předtím nebyla vůbec myslitelná. Dokázali jsme spolu s našimi konkurenty lobbovat a táhnout za jeden provaz. Dokonce došlo k tomu, že se jednotliví účastníci našeho lobbingu uskromňovali, aby se podařilo prosadit společný zájem. A to je hezké vysvědčení pro celý náš průmysl. I přes pandemii a obavy z kontaktů s jinými osobami se lidé potřebují potkávat, protože e-mailem ani přes obrazovku emoce neprotečou. Všichni se těší na to, až se budou moci vidět naživo a osobně, na návrat do standardního fungovaní na konferencích. Myslím, že si jich budeme všichni mnohem víc vážit. Stejně jako si dnes vážíme toho, že můžeme vyrazit na kávu nebo do restaurace, nebo že si můžeme dát někde pivo. Ač nechtěně, dostali jsme se prostě do stavu, kdy pod velkým tlakem tryská z oliv olej. 

Jak vidíš budoucnost virtuálních akcí po pandemii?

Oproti stavu před pandemií určitě virtuálních akcí přibude. Získali jsme nové nástroje a naučili jsme se je ovládat. Zjistili jsme, že dokážou být v některých případech velmi rychlé a efektivní: zatímco příprava normální konference pro 300 lidí trvá měsíc, virtuální webinář pro 300 lidí může být připravený během 2 až 3 dnů. Část akcí se tím pádem do virtuálního prostoru přesune asi navždy. Ale bude to opravdu jen část, protože to, co vzniká při tradiční bezprostřední lidské komunikaci se nahradit nedá. I kdybychom měli k dispozici hologramy, které vypadají jako z Hvězdných válek, stále by se jednalo o filtrovanou, ne bezprostřední skutečnost. Setkávání tváří v tvář s možností přímého ověření toho, co člověk říká, jak se tváří, jestli se usmívá, nebo jestli si kvůli nervozitě mne ruce, bude i nadále nezbytné. Podobné skutečnosti ve virtuálních akcích nejsou ani nebudou. My tuto mimoslovní komunikaci potřebujeme, abychom plně pochopili význam toho, o čem se s lidmi bavíme, o čem přednášíme, co se snažíme prodat, nebo co si hodláme koupit. Bez ní jsme velmi ochuzení.

Citát: 

To, co vzniká při tradiční bezprostřední lidské komunikaci se nahradit nedá. I kdybychom měli k dispozici hologramy, které vypadají jako z Hvězdných válek, stále by se jednalo o filtrovanou, ne bezprostřední skutečnost. Setkávání tváří v tvář s možností přímého ověření toho, co člověk říká, jak se tváří, jestli se usmívá, nebo jestli si kvůli nervozitě mne ruce, bude i nadále nezbytné. Podobné skutečnosti ve virtuálních akcích nejsou ani nebudou. My tuto mimoslovní komunikaci potřebujeme, abychom plně pochopili význam toho, o čem se s lidmi bavíme, o čem přednášíme, co se snažíme prodat, nebo co si hodláme koupit. Bez ní jsme velmi ochuzení.

Dá se říct, že pandemie nějakým způsobem nasvítila pozitivní vlastnosti a odolnost lidí. Přestože ještě nemůžeme úplně fungovat, tak to nevzdáváme, nebalíme to. Už jsme vydrželi i to, co bychom na začátku rozhodně nepovažovali za možné a zvládnutelné.