Denisa Svátková pracuje ve společnosti GUARANT International (GI) na pozici manažerky rozvoje asociací. Denisa vystudovala publicistiku na VOŠP v Praze. Jedenáct let žila a podnikala v USA, nejprve jako obchodní ředitelka, a poté přešla do gastronomických služeb. Po návratu do České republiky si otevřela rodinou restauraci, ve které působila 6 let. Následně přijala nabídku pozice manažer dodavatelů ve společnosti GI, kde mohla uplatnit své hodnotné zkušenosti, tentokrát na straně odběratele. Protože je povahou dobrodruh, začala jí po dvou letech tato práce připadat příliš stereotypní, a tak přijala nabídku asociačního domu, kde dodnes působí jako manažerka pro rozvoj asociací. 

Deniso, jaká je pozice manažerky rozvoje asociací v GI?

Tato pozice mě nadchla svou různorodostí a jistou mírou náročnosti. Původně jsem zajišťovala administrativu pouze pro tuzemskou asociaci. Díky znalosti anglického jazyka jsem k ní začala postupně jsem získávat také mezinárodní asociace. Na této práci mě nejvíce baví to, že je různorodá. Každý den se setkávám s jinou agendou a jinými překážkami. Musím se neustále učit nové věci a rozvíjet své dovednosti. Pocit, že se stále posouvám dopředu, že nestagnuji, je pro mě zásadní (a to i v soukromém životě). 

Máš ze své práce s asociacemi nějaké zajímavé zážitky nebo postřehy? 

S úžasem jsem sledovala práci českých anesteziologů, zejména na počátku pandemie, kdy jsme byli všichni v první vlně vyděšení a báli jsme se o své nejbližší. Tito lidé byli v první linii. Z celého světa získávali údaje k aktuální situaci a snažili se z nich vytvořit ucelený materiál, aby byli připravení na to, až se pandemie plně rozvine i v Čechách. Překvapilo mě jejich neuvěřitelné nasazení, kdy hluboko do noci chystali plány a připravovali nemocnice na pandemii. Navíc, na rozdíl od médií, ze kterých jsme se dozvídali hodně poplašných zpráv, to vše zvládali s ledovým klidem. Myslím, že mě osobně to zachránilo mnoho nervových buněk. Mohla jsem sledovat profesionalitu našich anesteziologů, kteří přesně chápali, co se děje a zvládali ve vypjaté situaci naprosto přesně organizovat a pracovat. Nepodléhala jsem díky tomu panice.

Tvá práce je opravdu rozmanitá.

Ano, to je, a jsem za to moc ráda. Teď například pracuji pro světové vulkanology, kteří jsou odpovědní za monitorování vulkánů na celém světě. Díky nim se například k lidem z rizikových oblastí dostanou včas pokyny k evakuaci. Chystají různá opatření a evakuační plány. Je skvělé organizovat a sledovat jejich webináře pořádané přímo z observatoří zasažených oblastí, nebo vidět a zpracovávat úžasné fotky a videa z expedic. 

Dalším skvělým klientem jsou Evropští toxikologové in vitro. Jejich stávající prezidentka se výrazně zasloužila o omezení testování na zvířatech, takže se nyní testuje především in vitro a in siliko. Jejich boj za humánní přístup představuje velký přínos.

Toto jsou jen některé příklady, v našem asociačním domě pracuji se spoustou úžasných klientů.

Co tě v práci nejvíc motivuje?

V práci mě nejvíc motivuje vztah s klientem: ten přichází s nějakým nápadem a na mě je, abych přišla s řešením. V době pandemie se zrušily v podstatě všechny živé akce na dva roky dopředu. Bylo však zároveň nezbytné urgentně reagovat, přizpůsobit se a být s klientem v neustálém kontaktu. Bylo také důležité udržet jejich asociace aktivní, aby si mohly zachovat členskou základnu a zároveň ji zvládly motivovat a rozvíjet. Nabídli jsme jim proto virtuální přednášky a webináře. Aktivita asociací se během prvního půl roku nevyvíjela nijak příznivě. Po spuštění webinářů se zajímavými a aktuálními tématy však členská základna ožila. Navíc to přeneslo také finanční kapitál, prestiž a velký celosvětový ohlas z řad profesorů a vědců. Pro mě právě takovéto výsledky představují největší motivaci. Těší mě, když je klient, který váhal s webinářem, mile překvapen, protože se po něm nečekaně dostaví obrovský ohlas a úspěch. Největší odměnou pro mě je nadšení klienta, jeho radost z odvedené práce, a také pozitivní ohlas publika v celosvětovém měřítku. 

Pandemie ovlivnila všechny obory, nevyhnula se ani GI. Jak se ti pracovalo z domova? 

Home office jsem praktikovala v první vlně. Zpočátku to bylo celkem příjemné, po několika měsících jsem však zjistila, že nejsem typ člověka, kterému práce z domova zcela vyhovuje. Pokračovala jsem v ní pouze kvůli rodině. Hned po rozvolnění jsem se rozhodla chodit do kanceláře. Důvodů bylo několik: kontakt s lidmi, fyzická aktivita a s ohledem na možnosti určitá volnost pohybu, což má za následek vyšší produktivitu a pozitivní přístup.

Jak se ti pracovalo on-line, bez možnosti osobních setkání?

Nejsem generace odchovaná na počítačích a aplikacích, tato technika pro mě není automatickou součástí života jako pro dnešní mladou generaci. I když to není věc, o kterou bych se zajímala nebo ji chtěla hlouběji rozvíjet, představovala samozřejmě v dané situaci nutnost. Protože se však snažím vždy a ve všem hledat pro sebe, svou práci a pro klienta pozitiva a přínos, nakonec jsem si to oblíbila. Jistě, pokud bych musela v následujících letech pracovat pouze on-line, příliš nadšená bych z toho nebyla. Nic se nevyrovná fyzickému setkávání, osobnímu jednání a cestování po Evropě na klientovy akce. Vztahy se vždy nejlépe staví a upevňují tváří v tvář. S internetem je to běh na delší trať.

Jak vnímáš zpětně minulý rok v GI?

Činnost GUARANTu spadá do oboru, který byl jedním z nejvíce zasažených a zároveň velmi dlouho opomíjených v rámci jakékoli podpory. První rok se o to média téměř nezajímala. Je naprosto pochopitelné, že v době přeplněných nemocnic byl pro někoho například kongres naprosto nadstandardní a zbytečnou záležitostí. Profesně to ale pro nás byla náročná situace. Chápu lidi, kteří odešli, nebo změnili obor. Nejistota, která panovala, byla obrovská a nemám proto potřebu kohokoli soudit. GUARANT se s tím každopádně popral dobře. Stále běží a funguje, má do budoucnosti naplánované další skvělé akce a projekty, takže: Jedeme dál!

“Život v USA je od určitého věku poměrně náročná záležitost, pokud tam člověk nemá stabilní zázemí. V USA se neproplácí dovolená, pojišťovna nekryje žádné zákroky, je to život v jiných finančních dimenzích. Jakmile člověk žije někde déle než pět let, dochází u něj k vykořenění. V srdci začne cítit zmatek, neví, kam vlastně patří a kde je doma. V USA se mi stýská po Čechách a naopak. Od mého návratu do Čech uplynulo deset let a už je to lepší, v těžších chvílích však mám myšlenky na návrat.“