Rozhovor s Peterem Petrovičem, jednatelem GUARANT International na Slovensku

Peter Petrovič byl u toho, když v roce 1992 hledala společnost GUARANT International vhodné prostory pro pobočku v Bratislavě. Po rozdělení Československa přešel do Prahy. Do Bratislavy se vrátil po deseti letech, kde dal vznik firmy GUARANT International s.r.o. (GI), jako samostatné slovenské firmě. GI na Slovensku spolupracuje s realizačním týmem z Prahy. Peter mluví perfektně několika jazyky. Vyznává styl řízení zaměstnanců pomocí pozitivní motivace.

Jak vzpomínáte na začátky GI?
Mnohým lidem to nejspíše přijde jako vzpomínka z časů císaře pána. Registrace účastníků se dělala na papíře. Byly to tzv. štafle, kam se psalo obyčejnou tužkou, aby byly možné úpravy a přepisování. Nebyly mobilní telefony, ale byly pagery – přístroje, které umožňovaly zasílat SMS. Neuchytily se. My jsme měli vysílačky s dosahem po celé Praze, které nám stačili pro organizaci akcí. To bylo asi dvě sezóny. Mobilní telefony byly velké jako taška a takový telefon stál 120 000 Kč, zatímco vysílačky byly skladnější. PC jsme měli od počátku, ale velkou novinkou bylo zavedení vytáčeného internetu přes telefon. Měli jsme kolegyni, která jediná měla na starosti kontrolování emailů. Internet byl pouze na jednom počítači. Tenkrát byl novinkou fax. Napsal se text, vytisknul a šel se odfaxovat. Faxy se archivovaly ve fasciklech jednotlivých akcií.
Tato technika nám pomohla jenom zdánlivě. Sice se zrychlila komunikace a za jednotku času se dalo stihnout více, ale tomu se přizpůsobilo i očekávání klientů, takže celá časová úspora jde v prospěch klientů.

Na jaké akce rád vzpomínáte?
V roce 1995 jsme pomáhali organizovat 50 let osvobození Plzně. Byl to klasický případ, kdy klient přecení své možnosti a agenturu osloví až v momentě, kdy cítí, že danou akci organizačně nezvládne. Magistrát města Plzně předpokládal, že zvládnou organizaci ve své režii, ale v lednu zjistili, že je to nad jejich síly. V květnu měly být oslavy. Na přípravu jsme měli pouze tři měsíce, což bylo žalostně málo. Schůzky jsme naprogramovali na minuty, abychom vše stihli. Byla to velmi náročná akce, hlavně z hlediska logistiky. Ve městě probíhalo paralelně několik různých aktivit na vícero místech. Řešili jsme pohyb politiků a jejich program na oslavách. Přijelo také mnoho válečných veteránů, kteří měli svůj speciální program. Další skupinou se svým programem byli členové klubu vojenské historie se svou válečnou technikou. Měli jsme na starosti i řízení pohybu téměř 150.000 návštěvníků, a také organizaci dopravy v Plzni.

První světově velmi významná a očekávaná akce bylo zasedání světové banky a MMF. Tato akce zasáhla celou Prahu. Na akci byla přítomná vrcholná státní reprezentace. Zasedání bylo provázeno přísnými bezpečnostními opatřeními, nejenom vůči účastníkům, ale například se přísně kontrolovali i suroviny na přípravu jídla. Proti zasedání protestovali antiglobalizační aktivisté. Pamatuji si nějakou potyčku s policií v ulici Na Pankráci, nedaleko KCP. Dle mého názoru to nebylo nic dramatického, média to však následně značně zveličila.

Z akcí organizovaných na Slovensku rád vzpomínám na Světový kongres esperanta. Na tomto kongresu je zajímavé, že účastníky byly privátní osoby, které si kongres platí sami. Jsou to velmi sympatičtí pacifisté, chtějí porozumění mezi lidmi. Jsou pozitivně naladěni, snaží se brát svět z lepší stránky. Někteří klienti mají občas neadekvátní požadavky, zde to bylo naopak. Kongres se konal v Nitře a celkem se ho zúčastnilo téměř 2.500 účastníků.

Na Slovensku se pořádají spíše malé akce, protože zde není infrastruktura a nejsou zde adekvátní sály. Vláda kongresové turistice nevěnuje přílišnou pozornost. GI je tu průkopníkem velkých akcí. Mezi ně patří například EUROTOX s tisíci, WONCA se sedmnácti sty, či Světový svářečský kongres s téměř tisíc sto účastníky. Většinou ale pořádáme menší akce pro několik stovek lidí. Na Slovensku nejsou tak velké zkušenosti s kongresy, trh je zde podstatně menší.

Jak vás zasáhlo období pandemie?
Toto období přineslo GI existenční starosti velmi zásadního charakteru. Kongresové odvětví prodělává obrovský propad. Nedávno jsem někde našel svůj starší článek, který byl vydán v souvislosti s finanční krizí v roce 2008. Tenkrát jsem byl toho názoru, že kongresy nemůže ohrozit žádná krize, protože lidé se chtějí setkávat vždy. Ještě v lednu 2020 nikdo netušil, že zdravotní krize může způsobit po celém světě škody tak obrovského rozsahu. Bude to otázka let, než se tyto jizvy zahojí.

Co se týče pozitiv, které mně osobně doba covidová dala, tak to byl, když pominu existenční starosti, klid, pravidelný denní režim. Protože jsem byl nucen trávit dny na omezeném prostoru, přirovnávám to k životu v klášteře s mnišským Ora et labora. Místo modlení (ora) to byla práce u počítače, prokládána manuální prací (labora). Díky této redukci jsem došel k závěru, že když má člověk kde spát, co jíst, má teplou vodu, tak mnoho dalšího v podstatě nepotřebuje.

Jak vnímáte nástup virtualizace, která nahradila živé akce?
Úplná virtualizace je únavná. V určité míře a na komunikaci menšího rozsahu určitě virtuální konference zůstanou. Člověk je tvor sociální. Lidé chtějí mít primárně pocit osobního kontaktu, a to i proto, že značná část komunikace je mimoslovní. Člověk mluví i tělem, lidé se chtějí zažít v reálném životě. To lidem chybí. Na krátké porady jsou videokonference vhodné. Zejména pokud máte osobní zkušenost, pak je už videokonference snazší. Osobní setkání však plnohodnotně nenahradí.

Jaké je vaše životní krédo?
V různých fázích života jsem uznával různé životní pravdy. Teď se hodně vracím k zahrádkářské zkušenosti, tedy že nestačí udělat hodně najednou, ale vytrvale dělat malé krůčky. Nestačí během 14 dní pracovat intenzivně a pak mít po zbytek roku pokoj. Je třeba pracovat přiměřeně, ale ustavičně. Takto to funguje i s prací. Moje manželka učila cizí jazyk a razila teorii, že stačí, aby se člověk cizímu jazyku věnoval 15 minut, ale denně. V práci, když máme úkol je důležité nedívat se na něj, jako na nezdolatelnou horu, ale každý den udělat kousek. Za nějaký čas zjistíte, že z té hory již není nic, je celá pryč. Prostě dělat věci po malých krůčcích. Nakonec zjistíte, že věci, které vypadají složitě a těžce, nejsou tak strašné, když se do toho člověk pustí.

Jakým způsobem relaxujete, jak odbouráváte stres?
Stres zpravidla odbourávám manuální prací. Manuální práce je vhodný doplněk k práci psychické. Nejsem vášnivý zahrádkář, nemáme produkční, ale okrasnou zahrádku. Takže, když si udělám svoji práci pak mám jako privilegium práci na zahradě. Skvělým oddechem a odreagováním je současné výtvarné umění, koncert nebo divadelní představení. Je to svět úplně jiných témat a idejí, což umožňuje vytěsnit běžné starosti. Bohužel mi nezbývá mnoho času na četbu krásné literatury, jelikož poslední dobou čtu jen to, co potřebuji pro svou profesní stránku.

V čem je GI unikátní?
Myslím, že je to mimo jiné tím, že jsme nikdy primárně neuvažovali o rychlém a velkém zisku. Pro nás bylo vždy důležitější investovat peníze do rozvoje firmy, zaměstnanců, infrastruktury, faktorů, které co nejvíce stabilizují firmu.
Ne všichni však takto postupovali. Uvedu dva příklady. V minulosti jsme se setkávali s ostatními agenturami vedenými pod Svazem cestovního ruchu. Majitelka jedné agentury neustále hovořila o tom, jak investovala první vydělané peníze do statku s koňmi. Tato agentura již neexistuje. Další majitel agentury si za první vydělané peníze koupil automobil značky Rolls Royce. Dovedu si živě představit proč skončil. Na začátku tržního hospodářství, ani úspěšní lidé neměli naakumulované veliké majetky. Naši klienti jezdili v socialistických škodovkách a najednou přijel dodavatel ve velmi drahém autě.
Podle reakcí lidí si také myslím, že v GI panuje dobrá atmosféra. Všichni, co pracujeme v Guarantu, se musíme brát jako partneři. Vyvyšování se jednoho nad druhého nikam nevede. Dle mého názoru nefunguje direktivní přístup a přinucení lidí k určitému chování pod hrozbou restrikcí. Lepší a dlouhodobě udržitelný je systém pozitivní motivace. Kolegialita, pozitivní motivace, prostor pro každého je podle mne důvod, proč lidé v GI zůstávají.

Jak se GI popral s pandemií?
Je to událost, na kterou se nedokážete připravit. Ještě v lednu 2020 si nikdo nedokázal představit, že se něco takového může dostavit. Jak se připravíte na to, že vám na dům spadne meteorit? Je to mimo vůli a moc lidí z GI. Když odejdou nějací lidé, když nevychází nějaká akce podle představ, změní se nějaké předpisy, stále to dokážete nějak ovlivnit a řešit, ale s COVIDEM neuděláte nic. Je to vyšší moc. Jen se musíte snažit v té dané situaci lavírovat, jak nejlépe to jde. Nezpůsobili jste to, nemůžete to zastavit. Jen se můžete snažit vyváznout s co nejméně šrámy.

Jaký předpokládáte vývoj?
Model, kdy člověk ukončil vzdělání a s tím vzděláním odešel do penze je pryč. My jsme se museli vypořádat s počítači, s mobily, internetem. Je pravděpodobné, že dnešní mladá generace několikrát za život změní svou profesi, některé profese zaniknou. Nedokážu říci jaké, ale za posledních 30 let se vše rapidně zrychluje. Dnešní důchodci, kteří neovládají práci na počítači, jsou velmi znevýhodněni. To je samozřejmě výzva i pro Guarant. Pomůžu si turistickou zkušeností. Pokud je člověk v údolí vidí hřeben nejbližších hor. Až když vystoupí na hřeben, vidí, že za ním je další a pak další. I pro Guarant platí, že se musí vidět tyto vzdálené perspektivy, jít k nim, tedy vyvíjet se, přinášet nová řešení a zlepšovat se.